Nejvyšší čas, aby tady rozdával moudra taky někdo jiný než já. Takže jsem poprosil Anet a Petra, jestli by se s náma nepodělili o svoje dojmy ze závodu RoadClassics na Pálavě. Jestli trochu jezdíte na silničním kole, tak vás alespoň zmínka o tomhle závodu nemohla minout. Tak si můžete pročíst, jaký to je, když si tam jedete pro pořadí a jaký to je, když si tam jedete pro koblížky, ale stejně tam jedete spolu :)
Co je RoadClassic
Který hobby cyklista by si nepřál zažít uzavřené silnice bez aut, troubení a ostřikovačů? Cítit se na chvíli součástí pelotonu jako na profi závodech a porovnávat se se soupeři? A v České republice už takových možností existuje několik. Ale nyní bude řeč o seriálu monumentů Road Classics - konkrétně o Pálavě. Jako i ostatní monumenty tohoto seriálu, cyklisté měli na výběr ze 2 formátů - závod nebo švih, kdy celková délka pro obě možnosti činila 125 km mezi jihomoravskými vinicemi. O tomto monumentu se samozřejmě můžete víc dozvědět na webových stránkách seriálu. Ale jaký byl reálný “feeling” z proběhlého monumentu? Ukážeme si dva různé pohledy lidí, které odlišuje pohlaví, formát, kterého se zúčastnili, ale zároveň spolu sdílí své emoce a pocity a spojuje je jak láska k silniční cyklistice, tak sobě navzájem.
Představení hlavních protagonistů
Ona: Anet, pořídila si silniční kolo, aby nemusela sedět sama doma zadku. Kolo pro ni znamená možnost utéct na čerstvý vzduch, udělat něco pro své zdraví a trávit čas s Petrem. Silniční cyklistice rychle propadla, ale moc nezávodí, spíše výletuje a kochá se krajinou na delších vyjížďkách. Na RC Pálava 2025 se zúčastnila formátu “švih” a za cíl si dala přežít.
On: Petr, hobby silniční cyklista s chutí se neustále zlepšovat, rád pozorující watty a tepy. Neustále namotivovaný tahoun do kopců, do kterých musí Anet vláčet. Má v sobě závodního ducha. Na RC Pálava 2025 se zúčastnil formátu “závod” a za cíl si dal zlepšit loňské umístění z konce třetí stovky.
To jsou oni, hrdinové našeho příběhu
Před startem
Ona: V sobotu po probuzení jsem se ihned šla podívat z okna, neboť už v polovině týdne ta předpověď byla lehce znepokojující - déšť, chladno, bouřky - typické počasí, když jedeš do moravského “Toskánska”. Bohužel nebe bylo zahalené v oblačnosti a již v 7 ráno zahradu penzionu skrápěl déšť. Takže na švih padla volba na dlouhý dres a ¾ kalhoty - samozřejmě nesměly chybět “prozatím” bílé ponožky a tretry. Když nic, tak jsem to alespoň barevně zkompletovala. Nad snídaní jsem si také moc hlavu nelámala, kombinace párků, vajíček, rybičkové pomazánky a koláčků mi nepřišla divná. K tomu 2 hrnky kávy a cítila jsem se spokojeně. Vlastně jsem se dost těšila na můj první švih, kde se můžu pokusit bojovat o co nejlepší čas na předem daných segmentech. I přesto, že počasí úplně nevybízelo k venkovním aktivitám.
On: Jelikož jsem tvor teplomilný, trpící v jakémkoliv počasí pod 20°C, byly pro mě letošní předpovědi lehce nepříjemné, takže z okna jsem radši ani nekoukal. Snídani podle předem stanoveného výživového plánu doplnila 3 extra silná espressa pro zlepšení nálady. Po snídani následovala poslední rychlá kontrola závodních strojů a nabití všech komponentů a Garminů. Jelikož letos podle předpovědi hrozila jenom jedna sprcha, oproti loňským třem, zůstala pláštěnka v kufru a zodpovědnost za neprofouknutí a úplné nepromoknutí přebrala jenom lehká vestička. Po protažení a namazání hřejivky na končetiny zahřálo ještě espresso na odchodnou z hotelu a zahřívacím tempem jsme se přesunuli z hotelu do prostoru startu.
Úsměvy před startem
Start a první kilometry
Ona: Na start do vinařství ve Valticích jsme dorazili s velkým předstihem, neboť Petr si chtěl hned na startu vybojovat přední pozice. Já se zařadila někam do zadních prostor vyhrazených pro švihaře a posery. Docela mě udivilo, že vedle mě stojí polský občan na trekovém kole. Koridor se postupně začal zaplňovat. Polák se mě začal vyptávat, jak moc rychle pojedu, že by jel se mnou. Doufala jsem, že pořád bych mohla být o něco rychlejší než on. V 11.00 hodin se odstartovalo, já oficiálním průjezdem startem projela asi v 11.10 hodin, peloton svou délkou obsadil celé Valtice. Samozřejmě prvních 10 km bylo zaváděcích, ale spoustu opozdilců se snažilo probojovat přes ostatní v pelotonu co nejvíce dopředu. Najednou jsem zjistila, že jsem hodně vzadu. Za Lednicí se peloton zostra rozjel, závodníci šlápli do pedálů a mně došlo, že bych ty nohy měla taky víc roztočit. Bohužel jsem byla zavřená dost vzadu a musela jsem se dost snažit, abych dojela alespoň do poloviny pelotonu. Ale Poláka jsem zřejmě setřásla. A kupodivu i jezdce na handbiku. Kdy sakra bude čas na to slibované kochání krajinou?
On: Po zkušenostech z loňského ročníku a startu ze zadních pozic jsem to letos nepodcenil a do koridoru dorazil cca na konci první stovky. I tak ale tato snaha téměř přišla vniveč, když se během zaváděci prvních 10 km při stylu jízdy balíku plyn - brzda - plyn - brzda stejně kolem mě přelila další stovka. Naštěstí se letos nečekalo v místech ostrého startu a vyrazilo se na plný plyn hned za Lednicí. Během chvilky se balík natáhl a na maximálních tepech jsme mířili pod první a hned měřené stoupání dne do Pavlova.
Průběh a možná krize?
Ona: Moc dobře jsem věděla, že ihned po pár kilometrech začne mnou nejobávanější stoupání “Děvín”. Díky bohu se letos jelo jenom jednou a né 3x jako v předchozím ročníku. Táhlý kopec, který vede od Pavlova až do Klentnice. A navíc se procentuální stoupání dost mění, což mě moc nevyhovuje. Nicméně v pozadí se tyčil ikonický hrad Děvičky a já si uvědomila, že v téhle atmosféře mi ten kopec tak hrozný nepřijde. Moje tepová frekvence říkala něco jiného, ale já se cítila dobře a nohy pracovaly, jak měly. Na křižovatce v Milovicích mi došlo, že mě vlastně nestáhnou na kratší trasu a dojedu si to celé. Ani mi nedocvaklo, že jsem to řekla nahlas a pobavila spolucyklistu, se kterým jsem zrovna jela. Na první občerstvovačce ve Velkých Pavlovicích jsem jen lehce přibrzdila a sezobla jablko. Pak začalo stoupání z Bořetic do Vrbice - a tohle už vypadalo dost děsivě. Né tím sklonem, ale barvou oblohy. Zničehonic se zatáhlo a začaly na mě padat kroupy v kombinaci dešťovými kapkami. A sakra - to bude zajímavý.. Pláštěnku jsem samozřejmě jako hrdinka neměla. Obdivovala jsem i ty fanoušky, že jsou v tomhle počasí venku a fandí nám. V Čejkovicích jsem málem přejela kotě, když jsem v rychlosti najížděla do stoupání. Další překvapení? Ten spurterský segment je do mírného kopce. Navíc v brutálním slejváku, kdy jsem skoro neviděla před sebe. Cestami přes vinice se linuly potoky bláta a hnoje, které mi cákaly do obličeje. Na občerstvovačce ve Velkých Bílovích trochu pršet přestalo, tak jsem vyčerpaná do sebe naházela mix tyčinek, ovoce a zalila to kolovým nápojem. Nicméně hlava mě pořád nutila pokračovat dál. Strade sektor jsem již kousek měla projetý z předešlého dne, takže jsem jela po paměti tak, aby nedošlo k defektu. Už jsem se blížila k tomu prémiovému bufetu v Bulharech. Touha po kávě z porcelánu a vyhlášených dobrotách byla silnější než moje vyčerpání.
On: V kopci jsem se snažil nejet úplně na maximum, i tak jsem ale mnohem víc předjížděl než byl předjížděn. To se mi bohužel vymstilo na kopci, kdy se mi už nepodařilo docvaknout velkou skupinku před sebou a naopak za mnou nikdo. Až do Mikulova jsem tedy pelášil na větru sám. Před Milovicemi mě nakonec pohltila zhruba třiceti členná skupina, ve které jsme se za celkem obstojné spolupráce mířil až k prvnímu “strade sektoru”. Za ním, na nějakém 60. km jsem si na občerstvovačce přibrzdil na doplnění bidonů. Mezi tím se naše skupinka už potrhala a tak jsme bouřce vstříc pokračovali už v menších skupinkách. Letošní sprcha byla tedy pouze jedna, za to o dost studenější a větrnější, což moje hlava i ruce nenesly moc dobře. Naštěstí jsme se před druhým “strade sektorem” sjeli opět do velkého balíku, ve kterém jsem se celkem vzpamatoval. Na slavném prémiovém bufetu jsem za jízdy ulovil bidon a gel a v následných cestičkách mezi vinicemi, kde to bylo pořád nahoru dolů, levá pravá, a kde balík už moc nespolupracoval, jsem nastoupil a prchnul. Na úzkých asfalkách už chybělo pouze nějakých 15 km do cíle.
Dojezd do cíle
Ona: Premium bufet v Bulharech praskal ve švech vyhladovělými cyklisty. Nechtěla jsem jako většina osazenstva ledabyle mrsknout s kolem do bahna, tak jsem pro něj našla poslední místečko na závěsném stojanu. Rozběhla jsem se kolem laviček k výdejně espressa v porcelánu a po důkladném prozkoumání nabídky dobrot jsem hrábla pro dva minikoblížky. Než jsem stačila dopít svůj zasloužený šálek kávy, přiběhla ke mně místní reportérka a jala se mě vyslýchat, jaké mám z trasy pocity a co mi v bufetu nejvíc chutná. Vychválila jsem jí minikoblížky, postěžovala si na super počasí a ještě se jí raději zeptala, jak moc mám zablácený obličej. Když už jsem star, tak ať mě naši poznají a nestydí se za mě :D I když jsem nedojela na bedně jako Pogačar. Ještě si odskočit na Toi Toiku a vyrazit cca 25 km do cíle na Reistnu. Kupodivu už ani nepršelo a lehce vykukovalo sluníčko. Sice už moc kilometrů nezbývalo, ale dojetí k poslednímu segmentu mi přišlo už dost nekonečný, protože většinu trasy jsem jela sama. Kolem vykuleného stáda krav jsem odbočila doleva na hlavní silnici směrem k Valticím, kde začínal segment na Reistnu. Ze začátku jsem jela volně a fakt mě netrápilo, že bych na segmentu měla zrychlovat. Kupodivu v tom nejprudším úseku pár set metrů do cíle jsem chytla skupinku lidí a dokonce ji předjela. Páni, v těch nohách ještě něco mám.. Ospurtovala jsem ještě jednu holčinu před dojezdem do cíle. Petra jsem si všimla jen periferním viděním, jak mě burcuje do cíle. Už jsem slyšela Tomáše Březinu (poznámka editora: kdo nevíte kdo je Tomáš Březina, tak je to Čubačka :-D), jak volá mé jméno a že přijíždím s úsměvem. Spíš jsem cenila zuby z křečí v nohách. Po skoro omdlení v cíli se pode mě svalila holčina, kterou jsem před cílem předjela. A výsledek? Celkový čas 4h45 min a celkově 24. žena švihu. Ale už né žena v bílých ponožkách a tretrách!
On: Posledních “pouze” 15 km bylo o samotě sakra dlouhých. Na otevřených políčkách to občas fouklo a do toho ještě začalo zase poprchávat. Touha docvaknout skupinku zahlídnuvší před sebou byla větší než kolik zbývalo sil. Nakonec se mi to ale podařilo při výjezdu z poslední vesnice kousek před začátkem posledního segmentu a tedy závěrečného stoupání, které bylo zpočátku jen lehce táhlé, takže se skupinka ještě trochu hodila. Prudký konec stoupání do cílové brány už byl spíše trápení, ale poslední stovky wattů jsem ještě dokázal vyškrábnout a neprojet úplně ostudně popraveně. Hned za cílem jsem začal doplňovat energii vším, co mi přišlo pod ruku. Cílový čas 3:42 a 119. místo mě celkem uspokojili. A jelikož začalo svítit sluníčko, posadil jsem se do trávy a čas čekáním na Anet jsem vyplnil důsledným prozkoumáním Stravy a porovnáním výkonů na všech segmentech s předchozími časy.
Shrnutí
Ona: Když nad tím přemýšlím s odstupem času, tak tenhle švih byl pro mě tak silným zážitkem, že jsem již začala uvažovat, že bych se přece jenom na nějaký menší závod přihlásila. Pomatením mysli jsem se asi 2 týdny po Pálavě přihlásila na švih na Klínovci. Určitě mě nadchla atmosféra, která zde panuje. A samozřejmě ty koblížky chci ochutnat znova!
On: Oproti loňsku byl závod myslím vydařenější, jak z pořadatelského hlediska, tak hlavně z mé strany. Ať už to bylo tím, že jsem letos neměl týden před závodem zánět průdušek, tak i tím, jak jsem se díky letošnímu tréninku cítil po celý závod. Takže jdeme trénovat ještě víc a vzhůru do kopců. Klínovec is coming.
---
Díky Anet a Petrovi za sdílení zážitku. Až dojedou Klínovec, tak je zkusim překecat, aby sepsali další článek :)
Chcete s námi zůstat v kontaktu? Sledujte nás na Instagramu nebo se připojte do klubu na Stravě a přidejte se na společnou vyjížďku.